Příliš pokroková na pohádku? Kde je hranice mezi pohádkou a scifi?

 Intuice nám říká, že pohádka je určená pro děti a scifi pro dospělé, ale intuice nám lže. V klasických vyprávěních cestujeme na Měsíc, účastníme se meziplanetárních válek, máme stroje, které nás umí automaticky dovézt do cílové destinace, replikují se nám předměty a najdeme tam i celá města jak z průmyslové revoluce, která pohání síla démonů.

Řada scifi představuje naopak zcela klasické příběhy, jenom nám koně nahradila inteligentní auta a válečné lodě dropshipy. S příchodem technické revoluce se repertoár pohádkových bytostí obohatil o mašinky s inteligencí, zlí králové táhnou v čele mechanizovaných armád – a ďábla nahradil šílený vědec, který se pokouší o apokalypsu.

Kde je tedy hranice mezi pohádkou a scifi? A jak můžeme využít klasické postavy pro vyprávění dobrých moderních příběhů?